2011-04-26

- plivník
S Velikonočním pondělím (nejsem si jistý velikostí písmen, odpusťte prosím) daleko za námi se za ním můžu ohlédnout a zamyslet se. Něco mi na něm přišlo divné, a co jsem si poskládal až dneska.

Celé dopoledne se okolními ulicemi procházely, beze strachu z koledníků nabízejících trochu bolesti za nadálou neusychavost, ženy i dívky snad celého věkového spektra. V kontrastu k tomu jen jeden koledovatel, který vypadal, že se vrací z těžké bitvy. Vnucuje se otázka: jsem divný já, že bych čekal, že výše zmiňované osoby něžného pohlaví se budou bát vylézt? Nebo vylézaly schválně, aby vyprovokovaly? Či už jsme v dnešní době tak daleko, že směnný obchod bolesti za neuschnutí je vnímán jako znásilnění? Nebo prostě ženské ví, že ve městě koledníci nechodí, nýbrž jezdí autem za nejbližší rodinou a spolužačkami?
Přemýšlím a přemýšlím a nedokážu to rozuzlit — spokojil bych se s odpovědí, že jsem divný já, protože nikdo by přece nenařezal náhodné kolemjdoucí (alespoň ne nikdo střízlivý). Jenže zrovna procházím obdobím sebedůvěry, takže jakákoli vzdáleně podobná myšlenka je nepřípustná.

V zájmu krásnosti našich žen — protože nepochybně jsou nejhezčí na světě, o tom fakt žádná — bychom měli do ulic vycházet víc (myslím kvantitativně co do počtu lidí, ne ve více dní v roce). Ovšem pouze pokud budou úmysly našeho brojení čisté a nesadistické.


Je fakt, že ale asi nemám co kecat, když jsem se celý den válel s lepší polovičkou na gauči a sledoval pohádky. Omlouvá mě ale to, že jsem Šíleně smutnou princeznu viděl naposledy velice dávno.

Komentáře

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: